3. ledna
Po návratu z chaty Rodger jsme potřebovali chvilku na vstřebání toho zážitku. Ale nebyl čas na relax. Ihned jsme vyjeli a Jižní Alpy nechali za zády.
Cestou jsme míjeli jeskyni známou pro své Glow worms - svítící červíky. Modrá světýlka jdou vidět jen v naprosté tmě. Dostat se do nitra jeskyně nebylo úplně snadné. Pár metrů jsme museli jít v úlném podřepu, dávat si pozor na hlavu, na nohy, přemýšlet jak se protáhnout mezi kameny.
Přiznám se, že jsem měla opravdu strach. Po pár metrech se člověk ocitne v naprosté tmě, neví co má před sebou a největším lákadlem je jít zpátky na světlo, zapnout si v autě rádio a vyhodit si nohy na palubku. Nakonec jsme strach překonali a alespoň část jeskyně jsme zdolali. Abychom prošli jeskyni celou, museli bychom obětovat poslední suché boty a přebrodit jezero. Glow worms se nám podařilo ale vidět i tak.
Pak už jsme jen jeli stále níž, po cestě si koupili "tradiční" fish & chips a zaparkovali ve free kempu blízko naší trasy. Pršelo, foukalo, a tak jsme se opět namačkali do jednoho vanu, shlédli pohádku a šli spát.
4. ledna
Ještě posledních pár kilometrů a byli jsme tam. Na samotném jihu ostrova. Na místě nejvíce vzdáleném od našeho milovaného Slovácka. Hory jsme nechali za sebou a před námi byly už jen písečné pláže a majáky.
A lachtani! Tentokrát mnohem blíž. Až jsme měli respekt.
Co pár kilometrů, to pláž...
A na závěr dne slavný Nuget point. Nad mořem se bohužel honily mraky a v dálce jsme pozorovali bouři. Zkrátka podmínky na focení nic moc. Viděli jsme ale spoustu lachtanů, dokonce jednoho zápasícího s rackem!
Dorazili jsme do kempu, který měl dokonce kuchyňku! To byla pořádná změna pro nás. Oslavili jsme Peťovi blížící se narozeniny, padlo pár štampliček a šli jsme nabrat síly na další den.
5. ledna
Tento den nás čekaly další pláže. Abychom jsme se dostali na tuhle, museli jsme projít tajemným tunelem ve skále. Proto i její název - Tunnel beach. S údivem jsme pozorovali krásné pískovcové skály kolem.
Nádherná Sandfly beach. Tady jsme strávili několik hodin. Byl to skvělý relax pozorovat moře a užívat si rozpálený písek mezi prsty.
A další lachtani! Tohle se člověku neomrzí. Vidět ta stvoření ve volné přírodě, to je tak báječný pocit a obrovský zážitek.
Ale na tuhle pláž jsme šli především kvůli jinému stvoření. Je známo, že právě tady hnízdí tučňáci žlutoocí. Seděli jsme na pláži, ani se nehnuli a pozorovali moře, jestli se tam náhodou neobjeví černý flíček. Už jsme to chtěli pomalu vzdát. Byli jsme pěkně promrzlí a den už se taky krátil. Ale pak se ten flíček na hladině ukázal a my měli radost jako malé děti. Pozorovali jsme, jak tučňák leze z moře a dere se přes písečné duny ke svému hnízdu. Byl to obrovský zážitek, který ve mě rezonuje ještě dnes.
Večer jsme neodolali a ochutnali jsme novozélandské víno. Byl to totiž náš poslední společný večer. Poslední parkování v závětrné konformaci, poslední vaření večeře, poslední chvilky na tom nádherném kousku světa. Poslední noc ve vanu.
6. ledna
Neskutečné, jak rychle to uteklo. Jak rychle jsme projeli celý ostrov. Datum 6. ledna stálo na našich letenkách z jižního ostrova z Christchurch do Aucklandu na severním ostrově. Ach jo.
Ráno nás přivítalo krásnou duhou a my jsme vyrazili na dlouhou cestu na letiště.
Po cestě jsme moc zastávek nedělali, moc času jsme na to neměli. Ale tohle jsme nemohli přejet jen tak.
Poslední zastávka, poslední lachtani.
A už byla před náma dlouhá cesta na letiště a loučení. I nějaké slzy spadly.
Čekal nás jen krátký přelet do Aucklandu. Tam jsme si jen vyzvedli kufry, protože jsme ještě neletěli úplně domů! Půjčili jsme si auto a jeli na ubytování. Po 3 týdnech jsme spali v posteli uvnitř domu a ne auta. A pořádně jsme si tam odpočali. Ráno nás totiž čekala ještě poslední cesta Novým Zélandem
7. ledna
Jeli jsme přes celý svět, a kdybychom ze severního ostrova viděli jen letiště, to by nás teda pořádně mrzelo. Jižní ostrov jsme projeli křížem krážem, a severní bychom takhle odflákli? Na celý severní ostrov bychom ale potřebovali další 3 týdny, ne-li měsíce. Tak jsme během jednoho dne navšívili alespoň Hobitín. Tohle jsme si nemohli nechat ujít. (Ten zbytek necháme na příště...)
A zážitek to byl velký.
Jak řekla jedna paní v naší prohlídkové skupině - just a photos of the doors... A aby to tak nebylo, tady jsou i fotky Hobitína jako takového.
Je úžasné, jak je celý areál udržovaný. Jakoby tu Hobiti opravdu žili. Z komínů se kouří, prádlo se suší, zahrádky jsou upravené, úroda sklizená. Jakoby se před náma jen schovávali.
Součástí prohlídky je taky návštěva hospody U zeleného draka, kde jsme ochutnali místní pivo!
A pro fajnšmekry samotné Dno pytle:
Až se zdá, že jsme měli Hobitín sami pro sebe. Realita je ovšem jiná, a pořídit fotky bez turistů byla výzva. Takovou frontu si například člověk vystojí pro fotku u Bilbových dvěří. My jsme ovšem měli štěstí - šli jsme na prohlídku brzy ráno a tahle fronta se začala tvořit až za námi.
Prohlídka Hobitína trvá cca 2 hodiny. Bohužel se zde nemůže člověk zdržet jak dlouho chce, všechno má svůj řád a každá skupinka má svůj autobus a s ním i přesný čas odjezdu. Mrzelo nás, že se nemůžeme ještě procházet mezi domečky, posadit se do trávy a chvilku relaxovat. Na druhou stranu, měli jsme čas navštívit ještě další místa.
Vybrali jsme nedalekou chovnou stanici. Vidět kiwi ve volné přírodě není snadná věc. Jednak je to noční pták, druhak už jich moc na ostrově není. Viděli jsme sice spoustu místních druhů ptáků, ale kiwi nám chyběl. A tady v chovné stanici jsme si mohli i tento poslední bod odškrtnout. Sice v zajetí, ale viděli jsme ho! Nemohlo se zde fotit a tak jsme si přivezli jen zážitek z tohoto setkání.
Bylo skvělé procházet voliéry a vzpomínat, na jakém místě jsme toho kterého ptáčka viděli. A ty, které jsme neviděli ve volné přírodě, jsme viděli alespoň tady.
Po prohlédnutí všech voliér jsme měli ještě relativně čas, a tak jsme se stavili na kafíčko v Hamiltonu a prošli si jeho nádhrené zahrady.
Poslední flat white na Novém Zélandě.
A je tu konec. Ty tři týdny utekly jako voda a my jsme opět seděli v letadle, tentokrát už opravdu domů. Za to obrovské dobrodružství jsme nejvíc vděční Helence a Peťovi, bez kterých bychom se na Zéland v první řadě vůbec nevypravili a v řadě druhé bychom bez jejich skvělého plánování neprojeli tolik míst a neviděli tolik krásy.
D Ě K U J E M E
