30. prosince
Jak jsem slibovala na konci druhé části, tento den nás čekal velký výšlap. Routeburn track je jeden z těch, který se dá jít i 3 dny. My jsme na to ovšem neměli čas, tak jsme se rozhodli dát si pořádně do těla, vystoupat na nejvyšší místo tracku, a poté se vrátit zpátky.
Nějakou část cesty jsme šli lesem a já už si začínala zoufat, že za tu velkou námahu nic pořádně nevidíme. Jen les, který nebyl tak zajímavý jako prasely západního pobřeží nebo tajemný jako les v Nelsonově národním parku.
Jakmile jsme ale vystoupali nad úroveň lesů, krajina se otevřela a z té nádhery kolem se nám zatajil dech. Jen na úplném vrcholku nám na malý moment výhled zakryl mrak valící se přes horizont. Po pár minutách byl ale pryč a my mohli pokračovat v obdivování té nádherné přírody.
Po tracku už nás čekal jen dlouhý přejezd do kempu. Tentokrát jsme řídili opravdu až do noci. Před cestou jsme se ale ještě svlažili v jezeře Wakatipo.
31. prosince
Na Silvestra jsme se vydali do turisticky nejnavštěvovanější oblasti - do fjordu Milford Sound. Dva dny předem jsme si koupili lístky na dvouhodinovou plavbu lodí po fjordu. Zprvu nám počasí nepřálo. Jak jsou asi vysoké hory kolem nás, jsme si první hodinu plavby mohli jenom představovat. Poté se ale mraky začaly trhat a nám se všechno ukázalo v plné kráse.
Navíc jsme tady poprvé viděli ve volné přírodě lachtany!
Po cestě zpátky do kempu jsme si zastavili na oběd a podařilo se mi podruhé vyfotit ptáka Tui. Měli jsme ještě celkem čas, tak jsme se rozhodli pro kratší výstup k dalšímu ledovcovému jezeru Marian.
Novozélanďané slaví Nový rok jako druzí na světě, hned po obyvatelích Samoy a dalších malých ostrůvků. A my jsme letost měli tohle privilegium také. Venku jsme ale moc dlouho nevydrželi. Hodně foukalo a byla zima. Naštěsí do našeho vanu jsme se vešli všichi! Pustili si pohádku a nový rok přivítali pěkně po slovácku špampličkú.
1. ledna
Z tohoto dne nemám jedinou fotku. Celý den propršel, my jen popojeli z kempu do nejbližšího městečka Te Anau, abychom měli nějaký signál a mohli krátce po poledni (v ČR po půlnoci) zavolat domů a popřát všem krásný nový rok. V dešti jsme si narychlo uvařili oběd a jeli dál. Našim cílem bylo tentokrát jezero Monowai, u kterého jsme strávili první noc nového tisíciletí. Poprvé jsme za celou dobu na Zélandu v autě bojovali s komáry a ne se sandflies.
2. ledna
Vydali jsme se na track našeho života. Dle mapy byla před náma trasa dlouhá jen 11km, převýšení skoro žádné, pouhých 130m. Tohle bychom měli maximálně za 3 hodiny dát. Šli jsme na těžko, jelikož cílem bylo přespat na Rodger hut u jezera a další den ráno jít zase zpět. Když jsme přišli k začátku tracku, informační cedule říkala, že trasa je dlouhá opravdu 11km, ale cesta k Rodger hut zabere 6 hodin. To nám přišlo trochu zvláštní. Od cesty nás to ovšem neodradilo a šli jsme.
První hodina cesty byla celkem snadná. Za tu dobu jsme nastoupali těch 130m, a tak jsme nechápali, co by na zbylých kilometrech po rovině mohlo trvat 5 hodin. Pak to ale přišlo... Nevím jak to správně popsat, protože "problácená cesta" není dodstatečně výstižné. Jestli se to dá vůbec nazvat cestou. Na trase moc suchých míst nebylo. Postupovali jsme opravdu pomalu, hledali relativně suchou trasu mimo tu problácenou, bídně značenou cestu, prodírali se kapradinami, poté znova hledali značenou trasu, vymýšleli způsoby jak přebrodit to bahno a neuvíznout v něm. Připadala jsem si jako Atrey z Nekonečného příběhu v bažinách smutku a beznaděje.
První hodinu jsme se tomu smáli. Bavilo nás vymýšlet postupy, jak se dostat o pár mětrů dál. Po dvou hodinách už nás smích přešel a sil taky ubývalo. Já jsem ty nejhorší pasáže ani nefotila, neměla jsem energii ani odvahu vytáhnout foťák z batohu. Posledních 750 metrů jsme šli snad 45 minut. Nakonec jsme ale dorazili do cíle a opravdu jsme šli, jak pravila cedule na začátku tracku, necelých 6 hodin.
Každopádně na konci nikdo z nás neměl velkou radost. Byli jsme opravdu vyčerpaní a navíc každý si uvědomoval, že zítra to budeme celé absolvovat znovu cestou zpět k autům.
...a ke všemu ještě ty sandflies...
Několik pozitiv ta cesta však přinesla. Snad už nikdy nepůjdeme tak hroznou trasu... A podařilo se mi vyfotit dalšího místního ptáčka se jménem Fantail!
Už jsem myslela, že tohle bude poslední část. Mám ale tolik fotek a je mi líto se o ně nepodělit. Zbytek se mi sem opravdu už nevešel. Tak se můžete těšit ještě na jeden díl, kterým celé povídání o našem cestování zakončím.