25. prosince
Na Boží hod jsme se vydali na procházku k ledovci Franz Josef. Šli jsme v podstatě po jeho stopách - údolím, kde dříve býval. Na samotné vyhlídce na konci tracku jsme byli ještě víc než kilometr od ledovce - na místě, kde ještě nedávno byl na dosah ruky.
Počasí nám moc nepřálo a tak jsme druhý ledovec Fox raději vynechali, než abychom zmokli v horách. Místo toho jsme si našli plácek na oběd. Ano, ještě včera jsme měli lososa a salát, dnes jsme se vrátili k polévce ze sáčku. #vanlife
Alternativou k ledovci Fox nám byla trasa kolem jezera Matheson. K této procházce nás navnadily nádherné fotky odrazu hor v hladině jezera - schválně si je vygooglete. Počasí nám opravdu nepřálo a jediný odraz který jsme viděli, byl ten v Šimonových brýlích.
Na cestě zpátky k autům jsme dokonce trochu zmokli. I přes to všechno tuhle výpravu pokládám za úspěšnou, protože se mi na ní podařilo zachytit dalšího novozélandského endemita! Ptáka s maorských jménem Tui:
A o pár kilometrů dál - azuro...
Další procházka, tentokrát na pláž Monro. Po cestě jsme potkali dalšího endemita! Lesního holuba - Kereru. Na pláži čekal už náš známý oystercatcher a bohužel taky sandflies. Ty nás na této pláži málem sežřaly, takže pláž jsme si jen tak proběhli, já cvakla pár fotek a šli jsme zase zpět k autům.
Jedna z nejlepších věcí na Zélandu jsou jednoznačně záchody. Ano, záchody! Jsou úplně všude - v kempech, u cesty, uprostřed džungle, na vrcholku hory. Všude. Když se rozhodnete strávit 3 týdny v autě, tato skutečnost vám udělá opravdovou radost.
Projíždět západním pobřežím právě při západu je ohromný zážitek. Přiznávám, tohle už je to trochu kýčovité...
Ve vlnách jsme si hráli pokaždé, když jsme se dostali k moři. Fotky vznikly pouze tady. Po těchto radovánkách jsme zakotvili v nejbližším kempu a těšili se, co přinese zítřek.
26. prosince
Hledání kempu v noci má jistě i své výhody. Ráno máte jisté překvapení, kde že jste to vlastně spali. My jsme se na Štěpána vzbudili pár desítek metrů od těhle krásných vodopádů:
Ty jsme si jen vyfotili, nasedli do aut a vyrazili zase o kus dál. Po cestě jsme nemohli vynechat slavné Blue pools. Jen škoda, že počasí nebylo na koupání - průzračná voda k tomu přímo vybízela.
Po 5 dnech na divokém západním pobřeží jsme se ocitli v civilizaci. Nejprve jsme spatřili jezero Wanaka - tak velké, že jsme chvilkama nevěřili, že nejsme u moře. Poté jsme vjeli do stejnojmenného města posazeného uprostřed hor na břehu krásného jezera. Tradiční oběd na pláži jsme si neodpustili ani na tomto místě.
A výhled z obýváku/ložnice? Násladující:
Slavný Wanaka Tree... Po nedávných záplavách voda ještě neopadla a ze stromu moc vidět nebylo. Stejně moc nejsem na ty fotky, které má každý digitální nomád.
A teď přišlo to dilema. Byl před námi výstup na Roys peak. Vystoupat nahoru za tmy a vidět východ slunce, nebo vyjít teď po obědě, stihnout západ a sestoupat ve tmě? Dlouho jsme přemýšleli, měnili plány... Až jsme se rozhodli zrealizovat obojí! Vyjít ihned, stihnout západ, přespat nahoře a po východu slunce sejít dolů.
Nápad to byl geniální. Jen jsme měli trochu těžší náklad - víc vody, stan, spacáky, karimatky, víc oblečení, jídla, plynové bomby, hořáky... Ale ty výhledy. Ty za tu námahu určite stály!
27. prosince
Nebudu lhát. Nahoře byla opravdu zima. Stan jsme měli jeden pro dvě osoby, do něhož jsme se naskládaly s holkama a kluci odvážně spali pod širým nebem. Ráno jsme netrpělivě čekali, až nás zahřejí první sluneční paprsky. Moc jsme se ale neohřáli. Slunce na nás vykouklo jen na pár okamžiků, a pak se zase schovalo za mraky. Zahřál nás však několikahodinový sestup zpátky do údolí.
A znova opakuji, záchody tu mají úplně všude! Na tomto výstupu, který trvá cca 6 hodin jsme potkali rovnou tři! Navíc záchod s takovým výhledem...
A aby to tu nebyl jen samý endemit, přikládám pár fotek taky našich českých známých, které jsme po cestě potkali:
Na Zélandu je ohromující, s jakou rychlostí se mění ráz krajiny. Člověk popojede pár kilometrů, rozhlédne se kolem a nestačí se divit... kam se poděly všechny stromy?
Dalších pár kilometrů za námi a krajina opět zcela jiná. V těchto místech jsme postavili naši závětrnou formaci a po deváté usnuli s překrásným výhledem přímo z postele - ano, tentokrát jsme si na noc nezatáhli závěsy a usínali s přímým přenosem západu slunce nad jezerem.
28. prosince
Emoce momentu, kdy ji spatří člověk poprvé, ty si bude člověk pamatovat nejspíš nadosmrti. Taková nádhera přímo před vámi. Už to není jen fotka otevřená v googlu, příspěvek cestovatelského instagramového účtu na displeji mobilu. Najednou je před vámi ve skutečnosti. Nejvyšší hora Mount Cook. Její vznešenost je nepopsatelná, nezachytitelná.
Dostat se přímo nahoru na Mount Cook se běžnému turistovi nepoštěstí. Vede zde ale pár tracků kolem. Máte tak výhled na horu a ne z hory dolů. Ten ale stojí za to. My jsme měli obrovské štěstí, co se počasí týče. Takové azuro v těchto oblastech není úplně obvyklé.
Nic netrvá věčně a i s tímto krásným pohledem jsme se museli rozloučit a jet zase o kousek dál. Po cestě jsme zastavili abychom viděli další ledovec - Tasmanův.
Stále zbývalo do západu slunce pár hodin a tak jsme se rozhodli pro malou zajížďku k jezeru Tekapo. Google sliboval nádherné pohledy přes rozkvetlé lupiny na pocukrované vrcholky hor. Schválně si je najděte taky. Bohužel, paráda se nekonala. Vyšší hladina jezera zaplavila i lupiny, po kterých zbyly jen suché kolky trčící z vody. Kluci si ale nenechali zkazit náladu a již tradičně vodu vyzkoušeli.
Pak už jsme se vrátili do kempu. Tentokrát jsme spali na stejném místě jako předchozí noc, což se nám stalo pouze dvakrát za celou dobu výletu.
29. prosince
Tento den jsme z větší části strávili na 4 kolech. Dlouhý přejezd do Queenstownu jsme si zpříjemnili krátkou zastávkou v Cromwellu. Na úžasnou zmrzlinu jsme se stavili v malém sadu, kde vám přímo před očima do zmrzlinového základu namelou vámi zvolené ovoce. No tohle jsme vynechat nemohli.
Po cestě jsme ještě zastavili u snad nejslavnějšího mostu na jižním ostrově - mostu, kde se poprvé na světě skočil bungee jump. A skáče se zde doposud (je to ten na třetí fotce, výhled z něho je na most na fotce druhé).
A konečně Queenstown. Po cestě nám pořádně vyhládlo, a kam jinam tady zajít na oběd, než do slavného Ferg Burger. Tuhle legendu jsme vynechat nemohli. Jestli stál za tu 20-ti minutovou frontu ke kase a 40-ti minutové čekání na burger samotný, to je na pováženou. Výborný ale byl, to se musí nechat.
Posledních pár kilometrů na jih a opět naše klasická formace. Před spánkem jsme ještě zapili burger místním pivem a šli spát. Desátá noc na Zélandu. Neuvěřitelné jak ten čas letí. Odpočitek byl důležitý, jelikož nás další den čekal náročný track. Ale o tom až příště...
