17. prosince
Vyletěli jsme z Prahy směr Mnichov, a poté přes půl světa do Osaky. Na japonské půdě jsme přistáli brzo ráno a odlet nás čekal až ve večerních hodinách. Tento čas jsme využili ke krátké procházce po okraji města a návštěvě chrámu Kishiwada.
Následoval přelet do Aucklandu a tam první selfíčko na novozélandské půdě:
19. prosince
Cesta ale stále nebyla u konce. Byl před námi ještě poslední přelet ze severního ostrova na jižní do města Nelson, kde nás už čekali naši přátelé - Helenka a Peťa. Přivítali nás tradičně novozélandkým "Kia Ora" a my zase je (po vybalení kufrů) slováckým "Na zdraví".
Vyzvedli jsme si své káry - naše domovy na následující 3 týdny - a poprvé v životě řídili vlevo.
První noc jsme si dopřáli luxus ve formě kempu se sprchou - za příplatek dvou novozélandských dolarů i s teplou vodou na celých 6 minut - což nám celkem bodlo po těch 44 hodinách v letadle a na letištích.
20. prosince
Druhý den jsme začali zlehka, malým výšlapem do samého středu Nového Zélandu, obědem na pláži a krátkým přejezdem na free parkoviště uprostřed města, kde jsme strávili naši druhou novozélandskou noc.
21. prosince
Ještě před snídaní jsme popojeli pár kilometrů dál na pláž Kaiteriteri, abychom si vychutnali snídani s tím nejkrásnějším výhledem. Poté o pár kilometrů dál jsme nemohli minout známý Split apple rock.
Ještě ten samý den jsme se vydali na procházku nádherným národním parkem Abel Tasman. Tady jsme potkali první novozélandské ptačí endemity - černého elegána s červeným zobákem - Oystercatcher, a pravěkou slepici - Weku.
Den jsme zakončili pořádnou dávkou proteinů a oslavili dodatečně všechny narozeniny, svátky, výročí a taky prostou radost, že jsme všichni spolu. Že jsme dostáli našeho slibu, a skutečně za těma dvěma dobrodruhama na druhou stranu světa přijeli.
A také jsme na tomto místě poprvé zakusili přítomnost obávaných Sandflies.
22. prosince
Poprvé jsme si dali pořádně do těla. Výstup kouzelným lesem na Mount Robert nám přinesl zasloužený výhled na jezero Rotoiti. Po sestupu jsme si u jezera trochu odpočinuli, Šimon se i svlažil, pohladili jsme si úhoře a nastartovali naše domovy a opět popojeli kousek na jih.
Člověk trochu čeká, že na Zélandu uvidí nádhernou přírodu, krásné pláže...Ale příjezd na West coast mi vyrazil dech. Všechno mi přišlo jako z pravěku, z jurského parku. V tomto ráji jsme ulehli po čtvrté ke spánku.
23. prosince
Pancake rocks - podle mě, highlight této části cesty. Nádhera. Nemám k tomu slov ani po 2 měsících. Prostě se jen podívejte na fotky a udělejte si obrázek sami.
Ještě před obědem jsme stihli krátkou procházku k vodopádu Coal Creek Falls. Cesta byla lemovaná nejrůznějšími druhy kapradin. Tato pravěká rostlina mě fascinovala celé tři týdny na Zélandu - tolik tvarů, barev, odstínů, struktur, velikostí...
Tento den jsme si na oběd zastavili na pláži ve městě Greymouth. Po jídle následovala krátká procházka po pláži. Bylo fascinující sledovat tu obrovskou sílu a nespoutanost oceánu.
Někdy se stane, že před odjezdem zapomenete zavřít francouzské okno v obýváku. Naštěstí máte přátele. Jednoho co vám o tom dá vědět a přispěchá na pomoc, a toho druhého, který to vyfotí.
Ledovcová řeka Hokitika a naši (ledo)borci. Po tomto odpoledním svlažení jsme se přesunuli do dalšího kempu, povečeřeli a šli spánkem nabrat energii na další den.
24. prosince
Ráno jsme ve městě Hokitika nakoupili na večer a nemohli jsme vynechat známý název města postavený na pláži z vyplavených větví. Pak už jsme dlouho jeli do kempu, po cestě si dělali zastávky, abychom trošku protáhli nohy, prošli se. No a ten Digitalis...
Na štědrý večer jsme si dopřáli luxusní kemp. Měl nejen splachovací záchody, sprchy s teplou vodou, ale dokonce i ledničku! Než jsme se pustili do příprav štědrovečerní večeře posilnili jsme se a naplánovali trasu na následující dny.
Sladit štědrovečerní tradice 6 rodin do jedné nebylo jednoduché, taky vzhledem k našim omezeným možnostem. Kapra jsme sice nesehnali, ale losos byl dostačující náhradou. Bramborový salát samozřejmě nesměl chybět. A čočková polévka byla vynikající změna od těch pytlíkových.
Co stromeček? I s tímhle jsme se poprali. Světýlka jsme neměli, ale čelovky posloužili dostatečně a ozdobily naši vánoční kapradinu.
Některé tradice jsou shodné napříč všemi rodinami. Mezi ně patří i štědrovečerní pohádka. Tu jsme po večeři samozřejmě taky nevychali. Po ní jsme se už odebrali každý do svého příbytku a nechali si zdát o blátivých Vánocích doma v Česku.
Tady prozatím ukončím své foto-vyprávění. Všechny, kdo přečetli až sem, prosím o zpětnou vazbu, zda má vůbec smysl další dny našeho cestování takhle popisovat.
V dalším díle našeho profi cestopisu bychom si ukázali ledovec Franc Josef, představili bychom si další místní endemity, nádherný západ slunce na západním pobřeží, a taky výhledy z proslulého Roys Peak.